Děje, události, vzpomínky a emoce vytvářejí paměť rodu. Jsou sociální a emoční mapou prorůstající napříč generacemi; jsou sedlinou v podložích našich životů. Kamila Ženatá pro unikátní výstavu Moje boty, tvoje boty oslovila osm umělkyň z různých oborů, aby zkoumaly své rodinné vzorce a mezigenerační vztahy. Co jí k ní inspirovalo, a proč je důležité znát svoje kořeny?
Výstava Moje boty, tvoje boty propojuje nejen umělecké disciplíny, ale především generace žen z osmi uměleckých rodiny. Jak dlouho jste tento rozsáhlý a unikátní projekt připravovala?
Myslím si, že každá skupinová výstava má v sobě skupinové sdělení, vzniká během ní synergie mezi jednotlivými autory. Každý autor vnímá téma z jiného úhlu a perspektivy. Vzniká tak daleko kvalitnější celek a zásadnější pohled kolektivního nevědomí, lidi jsou na sebe naladění, povídají si mezi sebou.
Se ženami jsem pracovala přes rok a předcházely tomu dílčí kroky. Měly jsme společné setkání, kde jsme si o tématu povídaly a ony k tomu řekly své nápady. A pak jsme si zahrály hru – každá žena dostala papíry a měla napsat asociační slova, která se vážou k rodové paměti a předávání rodových témat. Ty papíry zůstaly zachované a budou prezentovány na výstavě.
Jak jste vybírala umělkyně?
Výstava je unikátní také v tom, že jsem vybrala umělkyně z různých oborů. Myslím si totiž, že je potřeba rozšiřovat kontexty. Kromě výtvarnic jsem oslovila i básnířku, dramaturgyni, kurátorku a ředitelku výtvarných festivalů.. ženy, které jsou angažované, žijí uměním, ale ne vizuálním. Každý jejich vklad rozšiřuje komplexnost výpovědí.
Jak složité pro ně bylo téma zpracovat?
Všechny rády kývly na spolupráci, některé se mnou spolupracovaly již dříve. Postupně si ale začaly uvědomovat, že vést mezigenerační dialog není vůbec jednoduché. Některé ženy začaly mluvit o věcech, o kterých dříve nemluvily. A v jednotlivých rodinách umělkyň se začaly věci měnit a otevírat staronová témata. Na jednotlivých dílech se tak podílely jednak samotné umělkyně, ale i jejich dcery nebo vnučky.
Otevíráte témata mezigeneračního traumatu a příběhů, které třeba roky zůstávaly pozapomenuté. Proč?
Přenos transgeneračního traumatu je něco, o čem se běžně nemluví. Po druhé světové válce se začaly ošetřovat generace přeživších a jejich potomků, pojmenovávaly se jejich problémy, které se přenesly transgeneračně. Ale netýká se to zdaleka jen těch, kteří přežili holocaust, ale i lidí, kteří byli nějak perzekvováni, v 50. letech přišli o majetek nebo těch, kteří po ruské okupaci přišli o práci a nemohli studovat. Na rodiny taková traumata působí destruktivně. V některých rodinách existují tabu, nevyřčené věci... Předává se z generaci na generaci, že se o něčem nesmí mluvit, nebo člověk nesmí být někde vidět, přenáší se i strach. To všechno jsou zásadní věci a zasahují do našich životů víc, než si myslíme. Ale teprve když se jimi zabýváme, zjistíme, jak ovlivňují náš pocit svobody.
Skoro všechny skupinové projekty, které dělám, kontinuálně zpracovávají témata, která se týkají kolektivního prožívání nevědomí a traumat, nevědomých nastavení, které z mého pohledu potřebují léčit. Výstava Moje boty, tvoje boty navazuje na starší projekt z roku 2011, kdy jsem v Brně na videokempu prezentovala stejnojmenné video. Video zaznamenává procházku s mou tehdy dvouletou vnučkou, během které vzpomínám na rodinnou historii – na svou babičku, mámu a na mámu mojí vnučky když byla malá a já jsem s ní chodila na panelákovém sídlišti. Ve videu se taky zabývám tím, co s ní bude, protože vyrůstá ve světě, který je čím dál destruktivnější a topí se v chaosu. Neignoruji to a snažím se svým životem přispívat k tomu, aby svět nedopadl špatně. Oslovuji tím přicházejíci generaci, připouštím, že situace není dobrá, ale zvládneme s ní něco dělat. Do mezigeneračního dialogu vkládám velké naděje.
Dokáže dnešní mladá generace vést mezigenerační dialog? Je to pro ně vůbec zajímavé téma?
Myslím, že by to měla umět i odcházející generace a měla by k takovému dialogu vybízet. Potřebujeme najít formu spolupráce a smíření.
Dlouhodobě se věnujete ženskému světu a generačním traumatům, které přenáší právě ženy do dalších generací. Ovlivnilo vás vlastní mateřství?
Ne, ale pracuji jako psychoanalytička, a protože do těchto skupin chodí hlavně ženy, mám zprostředkovanou, autentickou zkušenost. Ženy jsou v rodině nositelkami emocí. Dřív se říkávalo, že ženy něco schovávají pod sukně, aby to nebylo vidět. A my se teď díváme pod ty sukně, abychom objevily, co všechno je pod nimi schované.
Ženy jsou k těmto tématům vstřícnější než muži, ačkoliv jsou muži určitě v některých ohledech stejně křehčí jako ženy. Jen jejich svět a výchova je vedena tak, že emoce jsou něco, co se neukazuje. Ženy jsou od přírody přístupnější a kreativnější. Ale samozřejmě spousta mužů se sebou dnes pracuje a dávno ví, že být macho není nic skvělého.
Umělecké práci se věnujete desítky let, proč jste si později přibrala i práci psychoterapeutky?
Nikdy jsem nechtěla být psychoterapeutka, stala jsem se jí vlastně mimochodem. Vždycky jsem chtěla být vizuální umělkyní, ale když jsem skončila školu a měla jsem rodinu, řešila jsem, že se musím něčím živit. A uživit se prodejem umění je prakticky nemožné, navíc to podle mě ani umění nesvědčí. Najednou jste závislí na tom, co lidi chtějí a ve své tvorbě už nejste svobodní.
Vždycky mě zajímali lidi, jak a čím žijí, jaká je jejich duše. Zajímaly mě jejich příběhy. Pozvolna jsem se tak na pokyn jednoho kamaráda přihlásila do svého prvního výcviku a začalo mě to bavit. Až jsem se dostala k psychoanalytické psychoterapii. Ale pořád sama sebe vnímám jako vizuální umělkyni, psychoterapii beru jako doplněk k umělecké tvorbě.
Roky pracujete s lidmi, kteří se snaží najít životní balanc a pochopit svůj životní příběh. Nemůže za naší rozervanost ale často to, že neznáme nebo se nepídíme po našich kořenech?
Jsem o tom přesvědčená. Žijeme v materialistickém světě a hodnoty společnosti jsou postaveny na materiálních věcech, které jsou vidět, dají se ohodnotit a nějak zařadit nebo popsat. Ale to, co ovlivňuje náš svět, jsou věci, které nejsou vidět, jsou to jemné nuance. Působí často nenápadně a jsou někde v nás. Jsou to síly, které ovlivňují to, jak se cítíme, ovlivňují naši motivaci a sebehodnocení.
