Roky žila v Berlíně a pracovala v médiích. Vloni se však rozhodla změnit kariérní směr a stala se programovou ředitelkou Kampusu Hybernská. Veronika Vlachová má za sebou nejen rok nabitý různorodým programem a hodiny strávené nad grantovými žádostmi, ale také tři velké projekty - sérii swapů, Kafkus Hybernská a Sustain: Hudba a udržitelnost, u jejichž zrodu stála. V rozhovoru prozrazuje, kde hledá inspiraci, zda má něco společného Berlín a pražský Kampus i jak relaxuje po práci.
Do Hybernské jsem nastoupila loni v červenci, přihlásila jsem se do výběrového řízení na pozici, kterou Kampus nově vypsal, a vyhrála jej. Chyběl tehdy člověk, který by propojoval jednotlivé části, sekce a entity se řízením Kampusu Hybernská. Svoji roli jsem si musela vybudovat, protože dřív tady nikdo podobný nebyl.
Potřebovala jsem pracovní změnu, chtěla jsem z médií úplně odejít. Navíc jsem dřív studovala muzikologii se zaměřením na hudební management a žurnalistku, takže cesta do Kampusu pro mě byl návrat k mému původnímu zaměření. Kampus svým prostředím mi navíc hrozně připomínal Berlín, kde jsem přes sedm let žila.
Určitě tím, jak vznikl a že je podporovaný akademickou sférou i městem. Je to oáza uprostřed města, což je velmi unikátní. Kampus vznikal organicky, a tu kreativní atmosféru si pořád zachovává, což je dobře. I nadále by to měl být bezpečný prostor pro kreativní nápady lidí. Místo, kde se mohou svobodně vyjádřit, kde budou rozvíjet své projekty a nápady, nebo se třeba poprvé setkají se svým publikem. Navíc Hybernská 4 je místo, které naplňuje i potřeby Pražanů, dokážeme jim nabídnout to, co postrádají, ať už jsou to různé workshopy, Cirkulární dílna nebo místo, kde si lze vyměnit věci, které již nepotřebují, za jiné. Můžou sem docházet na vzdělávací i kulturní akce, nebo si jen tak oddechnout u kafe.
V Kampusu máme určité parametry, kterými se řídíme a které pořádané akce musí splňovat. Ať už jsou to naše interní akce, nebo externí nájmy. Musí být například apolitické, nesmí být diskriminační, rasistické… musí přinášet něco komunitě, nebo naplňovat inovativní či vzdělávací charakter. Sestavit program Kampusu tak, aby byl smysluplný, je někdy fuška. Například jednotlivé sekce, jako je literatura, hudba či film fungují dobře samostatně, mají své vlastní dramaturgické linky. Pak je ale nadstandardní program, kdy se jednotlivé sekce propojují do většího formátu, a to je pak složitější organizace. Vyzkoušela jsem si to teď na jaře na festivalu Kafkus Hybernská, který se konal na konci března v celém Kampusu a zahrnoval různé dílčí akce. Projekt jsem vymýšlela asi dva měsíce po svém nástupu, takže to byl docela punk. Ale podobné akce bych chtěla určitě zopakovat. Komplex Kampusu je totiž ideální v tom, že se dají využít různá zákoutí a spolupracují v něm lidé různého zaměření a specializace. Ráda bych, aby podobné akce měly nejen naučný charakter, ale aby měly zároveň “wow efekt” na návštěvníky.
Dívám se kolem sebe, vnímám to, o co je zájem, co lidi baví. Sleduju i dění v zahraničí. Díky tomu, že jsem několik let žila v zahraničí, inspiruji se věcmi, které tam fungují, jsou zavedené a oblíbené. Ale inspiruje mě i nabídka třeba našich studentů, protože mají úplně jiný pohled na věci. Dokážou věnovat více času a energie akcím, které organizují, nebo by chtěli organizovat.
Pokud chce spolupracovat s námi jako Kampusem, měl by kontaktovat mě a spolu pak probereme konkrétní nápady. Takový člověk by si ale měl položit otázky, proč to dělá, s jakým cílem a v jakém formátu danou akci chce uspořádat. Dalším krokem je hledání prostředků a způsobů, jak nápad realizovat.Kampus se teď nachází ve stavu, kdy potřebuje nejen přitáhnout publikum, ale najít také další způsoby financování. Potřebujeme diferencované příjmy, abychom mohli akce, které zde děláme, zaplatit a zachovat jejich úroveň.
Část programu pořád zadarmo bude, protože to ke Kampusu patří, snažíme se být přístupní všem. Nicméně do akcí dáváme naše know-how, energii a čas, takže je potřeba lidi, kteří na nich dělají, adekvátně ohodnotit. Návštěvníci, kteří na placené akce přijdou, dávají svou platbou najevo, že si toho váží a daná akce pro ně má svou cenu a význam. Je to podpora toho, aby byl náš provoz a program udržitelný, funkční a na co nejvyšší úrovni.
Určitě akce, které mají diskriminační charakter, jsou extrémně politické, nebo by mohly ohrožovat určité skupiny obyvatel či návštěvníků. Druhým filtrem jsou otázky, co nám určité akce přináší, v čem jsou inovativní a v čem kreativní.
Pokud vím, tak v Berlíně nic podobného - tedy jedno místo, které by podporovalo město i univerzity, není. Ale existuje tam spousta míst, která jsou podpořena akademickou sférou, nebo do nich vstupuje komerční sféra. Nicméně spousta akcí v Berlíně má třeba záštitu i finanční podporu města. Kampus je v tomto ohledu zcela ojedinělý případ v Evropě, o čemž svědčí i to, že se o naše fungování začínají zajímat i další evropské metropole a univerzity.
Když mám volno, přemýšlím nad tím, co by se dalo v Kampusu zrealizovat. Kolem mě je totiž nekonečně mnoho inspirace a námětů na zlepšení. Ale věnuji se také józe a pravidelně medituji. Pomáhá mi to zachovat vnitřní klid, rovnováhu a fyzickou kondici. Jóga mě hodně naplňuje, chodím cvičit, vzdělávám se a cvičím i s několika klienty a klientkami individuálně. Zaměřuji se na lidi po operacích, kteří potřebují cvičit pomalu a šetrně, pomáhám jim získat zpátky kondici a flexibilitu. Chodím taky na keramiku, která mi pomáhá si psychicky odpočinout. Ráda tvořím rukama. Mám spoustu květináčů, které už nemám kam dávat. Nechceš jeden? A občas hraji na klavír, doprovázím tak hudebně svou dceru, která hraje na housle. Můj syn pro změnu hraje na příčnou flétnu. Takže až trochu povyrostou, možná založíme i s manželem kapelu.
