Projekt #ÚkolEvropa

Projekt #ÚkolEvropa

Evropa rozhoduje za nás? Diktuje nám Brusel? Neubírá nám pravomoci a kompetence? Od 1. července 2022 Česká republika už podruhé přebrala od Francie předsednictví všem 27 členským státům v Radě EU. Kormidlo předala v závěru roku Švédsku.

U této příležitosti Kampus Hybernská připravil sérii šesti hlubších debat rámci projektu #ÚkolEvropa. Díky předsednictví, ale nejen proto, otevřel i další otázky. Proč patříme k zemím s nízkou důvěrou v evropské instituce? Jak se k otázce Evropské unie (EU) staví mladá generace? Cílem bylo prostřednictvím diskusních setkání zahájit debatu na důležitá témata s mladou generací, vytvořit prostor pro komunikaci publika, akademiků, studentů a veřejnosti. Debaty přinesly řadu podnětů pro další výzkum a pro zapojení akademické sféry do komunikace o důležitých otázkách EU.

Projekt vznikl ve spolupráci Marcela Krause, M. Sc., manažera projektu Hyb4City, MVDr. Mileny Vicenové, odborné garantky Hyb4City pro zahraniční vztahy, Mgr. Martiny Maškové, moderátorky ČRo, Gabriely Měsícové, garantky komunikace, Josefa Kačírka, zvukaře a provozního technika projektu, Nely Hakr, výkonné produkční, a dalších spolupracovníků z Hyb4City.

Debaty začínaly krátkým video rozhovorem s významnými osobnostmi a anketou, které připravily Alexandra Suchá a Anastasiye Makarets. Debata video rozhovorů se zúčastnilo celkem 23 expertů a studentů. Všechny debaty moderovala Martina Mašková.

Ze všech šesti debat byly pořízeny video záznamy, které jsou trvale k dispozici široké veřejnosti.

Vždy jeden pondělní večer v měsíci kladla moderátorka Martina Mašková otázky třem mluvčím – expertům, zástupcům akademické obce a studentům. Přímo do debaty přispívali svými dotazy i všichni, kdo debaty sledovali online na internetu.

V sérii #ÚkolEvropa jsme se ptali expertů, akademiků i studentů na jejich vztah k EU. Hledali jsme důvody našich rezervovaných postojů, upozorňovali, které otázky si žádají větší debatu. Zejména nás zajímal hlas mladé generace, vždyť generace, která se narodila po 1. květnu 2004, tedy už do České republiky coby členské země EU, už poprvé mířila k volbám.

Klíčová otázka první debaty 25. července 2022 nazvané poněkud provokativně Osladíme to Evropě? zněla: Zvládneme náš úkol?

Mezi panelisty byli ministr pro evropské záležitosti a absolvent UK Mikuláš Bek, bývalá velvyslankyně ČR při EU Milena Vicenová, student Institutu mezinárodních studií UK Štěpán Kubičina.

První debata začínala video rozhovorem s expremiérem Mirkem Topolánkem a ohlédnutím do roku 2009. Jak začalo předsednictví České republiky 1. ledna 2009? Docela, já bych řekl, prudce. Od začátku jsme vlastní řešili několik souběžných problémů. Byla to válka v Gaze, byl to vypnutý ruský plyn do Evropy, vzpomínal tehdejší premiér Mirek Topolánek. Prioritami jsme se přesně trefili do té situace, to znamená energetická bezpečnost, ekonomické oživení, nebo jak čelit té finanční a ekonomické krizi. Nejhorší je se podívat, že v roce 2009 a v roce 2022 se vlastně nic nezměnilo k lepšímu a stejné priority, které jsme viděli jako největší rizika pro Evropskou unii, energetická závislost, ekonomické problémy, to je právě východ a Rusko, tak po třinácti letech jsou stejné.

‍Je pravda, že naše závislost na ruských energiích v letech uplynulých od prvního předsednictví vzrostla, historie se opakuje, reaguje Mikuláš Bek. To, že premiér předsednické země už dnes nepředsedá Evropské radě, má ale i kladné stránky. Střídání po půl roce je příliš brzy pro dosažení politických cílů. Dnes hraje i větší roli spolupráce v rámci předsednického tria Francie, Česká republika a Švédsko.

Štěpán Kubičina dodává: Už v době prvního předsednictví bylo jasné, že závislost na ruském plynu je problém, který se musí řešit. Měli jsme si z tehdejší krize vzít ponaučení. Proč se tak nestalo? Někteří aktéři prodali energetickou bezpečnost za krátkodobé ekonomické zájmy, Česká republika tak ztratila nejméně deset let, dodává Mikuláš Bek. Často jsme patřili k méně aktivním státům, EU bývá pro nás na druhé koleji.

Jednou z důležitých otázek je změna rozhodovacího procesu, přechod od jednomyslnosti k rozhodování kvalifikovanou většinou. Jedním z impulsů mohla být i situace s ratifikací Lisabonské smlouvy, připomíná Milena Vicenová. Ve velké instituci, jakou je EU, bude na přijetí rozhodnutí vždycky potřebný čas, to přechod na kvalifikovanou většinu zásadně nezmění, myslí si Mikuláš Bek. Ale hlavně – další rozšíření Evropské unie nebude možné, pokud nedojde k této změně. Musíme si rozmyslet, zda nám to stojí za to, jsem přesvědčen, že ano, říká Mikuláš Bek. Naším geopolitickým zájmem je, aby mezi námi a Ruskem byla silná Ukrajina, která bude naším spojencem. Mluví se o svolání konventu a změně Smluv. Zkusme debatu o změně rozhodovacích procesů v EU moderovat bez předsudků, aby proces rozšiřování Evropské unie zase dostal dynamiku. Vstup Ukrajiny, ale i zemí západního Balkánu je pro nás prioritou. Uvažuje se o tom, že kandidátské země budou mít ještě před vstupem možnost nejen využívat předvstupní nástroje, ale také zapojit se do některých politik Evropské unie. Pro Moldavsko je velmi důležitý evropský roaming, pro Ukrajinu zapojení do evropských elektrických sítí.

Nejdůležitější bude udržet jednotu celé EU. Milena Vicenová

Ukazuje se, že EU dobře funguje v dobách krizí, zní poznámka z publika. Jak se ale měří její úspěch v dobách mírových? Pro mě je základním úspěchem politického projektu EU to, že se na jejím území neválčí po tak dlouhou dobu, jaká nemá v historii obdoby, odpovídá Milena Vicenová. Musela být ale opravdu zapotřebí válka, napadení cizího státu Ruskem, aby se EU zamyslela nad energetickou nezávislostí a bezpečností? myslí si Štěpán Kubičina.

V debatě došlo i na to, proč jsme to chtěli Evropě osladit, proč jsme byli v minulosti často trouble makeři, jak funguje evropský rozpočet a jak přispívá k prosazení systémových změn a reforem. A závěrečná otázka? Co by byl hlavní úspěch našeho předsednictví? Když dobře zvládneme naši roli moderátora, ovlivní to vyjednávací pozici české vlády do budoucna, odpovídá Mikuláš Bek. Nejdůležitější bude udržet jednotu celé Evropské unie, zejména při pomoci Ukrajině, shodují se Milena Vicenová a Štěpán Kubičina.

‍

Otázka druhé debaty 22. srpna zněla: Koruna, nebo euro?

Do této debaty jsme pozvali člena bankovní rady Oldřicha Dědka, bývalou vice-guvernérku slovenské Národní banky Elenu Kohútikovou, a studenta Institutu ekonomických studií FSV UK Tomáše Cvernu.

Debatu otevřel video rozhovor s Miroslavem Singerem, bývalým guvernérem ČNB. K zavedení eura se stavěl zdrženlivě. Proč? Pro Čechy i pro česku ekonomiku samostatná měnová politika měla víc přínosů a Česká národní banka byla a v zásadě je schopna ji provádět, jak vidíme i teď. Finančnímu systému stále dominuje koruna. Z hlediska EU jsme středně velká ekonomika, která není tak homogenní s eurozónou. Šoky pro Německo, Francii a Itálii nemusí byt stejně šoky pro nás. A naopak naše šoky nejsou jejich, řekl. Euro se teď ocitá na prahu další, další z mnoha krizí, které zatím procházejí, ale za tu cenu, že se kompromituje měnová politika tím, že je stále víc a víc stažena politickou nutností uchovat eurozónu.

V panelu vedle sebe zasedli slovenská „Lady EURO“, tedy Elena Kohútiková, bývalá více guvernérka Národní banky Slovenska, která se aktivně podílela na přijetí společné evropské měny u našich východních sousedů, a náš „pan EURO“, Oldřich Dědek, člen bankovní rady ČNB, bývalý viceguvernér ČNB a národní koordinátor pro zavedení eura v ČR.

Proč se vlastně Češi bojí eura? Euro nechtějí ti, kdo je nemají, připomenul Oldřich Dědek. V Pobaltí je dnes podpora eura 80 %. Máme výhodu, že můžeme pozorovat vývoj na Slovensku.

Jak se dařilo překonat nedůvěru občanů a obavy ze zdražování na Slovensku? Jak těžké bylo vyměnit slovenskou korunu za euro?

Rozhodnutí padlo v roce 2004, vzpomíná Elena Kohútiková. Na přípravu byly necelé čtyři roky, od 1. ledna 2009 euro. Proč jsem byla fanda? Když jsme v jednom ekonomickém prostoru, kde je volný pohyb kapitálu a zboží a jsou tam naši obchodní partneři, musí být pro naši zemi výhodné mít stejnou měnu, odstraní setím i kurzovní riziko. Eurozóna je jeden ekonomický celek. Měna je respektovaná a uznávaná.

Na Slovensku předcházely zavedení eura zásadní reformy – daní, penzí, sociálního systému, školství, což vedlo k stabilnímu hospodaření s nízkým dluhem. Vedlo to k pořádku ve veřejných financích a strukturálních ekonomikách.

Jsem pragmatik a apeluji na politiky, aby už euro přijali. Tomáš Cverna

V České republice je ale euro nepopulární a představit je jako téma je politická sebevražda, zní z publika. Jak se tedy podařilo téma prezentovat na Slovensku?

Na začátku byla u nás podpora eura taky nízká, říká Elena Kohútiková. Zvyšovala se tím, že lidé dostávali informace a začali tomu rozumět. Když budete k lidem otevření a féroví, komunikujete na příkladech, odpovídáte na otázky, musí se cítit součástí procesu. Důležitá je mladá generace, která má informace a bude je vysvětlovat rodičům a prarodičům. Vláda, centrální banka a Parlament mluvily jedním hlasem, debaty byly na odborné úrovni.

Platí, že ten, kdo chce euro, nikoliv národní měnu, není vlastenec? To už jsem slyšel, kdo neskáče není Čech, hop hop!, komentuje Oldřich Dědek. České koruně, jak ji známe dnes, předcházely koruny historické. Ta první byla ražena od roku 1892 v Rakousku-Uhersku. Měna není předmětem vlastenectví. Je to nástroj ekonomiky. Máme mnohem lepší symbol vlastenectví než měnu, podotýká Elena Kohútiková.

V eurozóně však existují rozdíly mezi zeměmi Jihu a Severu. Eurozóna se dostává do docela zásadní zápletky ohledně Itálie a rozdílu v úroků mezi dluhopisy těch silných, stabilních států, článků eurozóny, jako je Německo a severní země, připomenul ve video rozhovoru Miroslav Singer.

Dluhy států jižní Evropy jsou jedním z argumentů euroskeptiků.

Rozpor mezi Jihem a Severem skutečně existuje, i mezi Východem a Západem, připouští Oldřich Dědek. Je to velmi důležitý a velký problém, musí se řešit, je to běh na dlouhou trať. Odstraňování rozdílů je podmíněno požadavky na reformy.

Euru je 30 let, postupně se posouváme dopředu, postupně se to řeší, Nemáme zázračný proutek. Možná ani za sto let nebudou všechny země eurozóny na stejné úrovni. Není to ani v rámci jedné země, každá má méně vyspělé regiony. Podstatné je, aby nástroje přispěly k tomu, že země se budou posouvat dopředu. Musíme respektovat i politický cyklus. Konvergence bude trvat dlouho, nesmí to být divergence.

‍

‍

Třetí díl cyklu #Úkol Evropa nazvaný Green Deal – příležitost, nebo hrozba? se konal 19. září 2023.

Tématem byl soubor politických iniciativ Evropské komise (EK) nazvaných souhrnně Zelený úděl – Green Deal, jehož hlavním cílem je dosáhnout toho, aby Evropa byla v roce 2050 klimaticky neutrální. Bude pro nás v době mimořádně těžké situace na trhu energií zátěží, nebo nás naopak posune dál? 

Mluvčími byli Vladimír Matolín, Romana J. Březovská a Michaela Kabáčová. Diskusi otevřel krátký video rozhovor s europoslancem Alexandrem Vondrou. 

Alexandr Vondra nepatří mezi propagátory Green Dealu. V europarlamentu jej nepodpořil. Proč? Ano, já jsem hlasoval proti. Myslím, že klimatický zákon a program dekarbonizaci je pro Evropu příliš radikální, že se lidé budou proti tomu bouřit. Zdraží to základní životní potřeby: dopravu, potravu, bydlení, topení, svícení. A to do té míry, že to lidé nebudou ochotně akceptovat, budou se bouřit, budou nepokoje, které mohou ohrozit ve svém důsledku nejenom politický systém tady. Mohou zničit i EU, zdůvodňuje svůj postoj. Dekarbonizace, to je globální záležitost. EU se třeba může rozkrájet, ale když se nepřidá Rusko, Čína, Indie, když se nepřidají Spojené státy a  Brazílie, no tak nebude žádný výsledek!

Romana Březovská oponuje: Kdyby byla dekarbonizace rychlá, tak nemusíme čelit těm problémům, kterým čelíme. Určitě nedekarbonizujeme rychle, nejenom my, ale ani žádné jiné státy tohoto světa. Sílí hlasy, aby se Green Deal implementoval mnohem rychleji, ne abychom od něj odcházeli!

Vědecká fakta říkají, že nynější oteplování(změna klimatu) je způsobeno historickými emisemi, které vypustily v současnosti velmi industrializované země EU i USA. Ty dnes dekarbonizují a jejich příspěvek ke změně klimatu klesá. V Číně nebo v Indii, kde startují industriální procesy, emise rostou, To je přirozený proces, kterým jsme si došli k našemu blahobytu i my.

Jaké máme možnosti přejít na zelené technologie?

Green Deal je založený na spoustě nových technologií, fandím jim, ale musí se ověřit, říká Vladimír Matolín. Potenciál k fotovoltaice je u nás veliký. Nerozumím tomu, proč se u nás stále říká, že nemáme vhodné prostředí pro větrné parky. V Rakousku jich je spousta. To vítr přestane foukat na hranicích? 11 % OZE v energetickém mixu je pro nás velmi málo. Může to být mnohem víc. Musíme ale vyřešit, jak OZE vybalancujeme. Existují technologie, do kterých se dá energie ukládat, ale buď nejsou k dispozici hned, nebo jsou velmi drahé. Je to balancování sítí pomocí vodíku, ale velikou roli hrají syntetická paliva při ukládání energie z bioplynu, to znamená do metanu. To umožní smysluplný nárůst obnovitelných zdrojů. Není úkolem stavět další a další parky. Hlavním úkolem dnes je dotáhnout technologie, kterých je spousta, je to další způsob využívání sluneční energie do rozpuštěných solí, a na to navázat větší využití obnovitelných zdrojů.

Z publika zní, že hlavním parametrem je uhlíkový rozpočet. Závěry IPPC stanoví množství uhlíku, který ještě můžeme do prostředí vypustit. Pokud musíme kvůli aktuální situaci reagovat okamžitě a zapojit zpět zdroje produkující oxid uhlíku, o to víc musíme zrychlit proces dekarbonizaci. To je limit. Pokud to překročíme, vzniknou velmi vážné problémy.

Je hodně lidí, kteří netuší, co Green Deal znamená.Michaela Kabáčová

Jak se díváte na konflikt opatření reakce obyčejných lidí? ptá se Martina Mašková. Téma není dobře komunikováno, je přitom emočně nabité. Namísto toho, abychom konstruktivně a motivačně mluvili o našem dalším vývoji, mluvíme o hrozbě, o něčem, co nám bere něco, na co jsme zvyklí.

Základem je zlepšit komunikaci, motivaci, soustředit se na diverzifikaci zdrojů, poskytnout stabilní legislativní rámec u zelených investic. Masívně podpořit úspory energie a energetickou účinnost. Zásadní je soustředit se na příčiny problémů, ne na jejich dopady. Motivovat veřejnost, aby volila ty, kdo mají realistickou vizi, připomíná Michaela Kabáčová.

Česká republika má svou vodíkovou strategii, bude podporovat využití vodíku víc než doposud, technologie vodíku jsou připraveny, existují auta na vodík. Toto řešení je na stole teď hned. Nespasí nás to úplně, průmysl potřebuje vodíku hodně, určitě do nákladní automobilové dopravy.

Krásné projekty jsou regionální vlaky na vodík, které nahrazují dieselové soupravy. Kapacita pro výrobu vodíku z OZE existuje, je dostatečná a není využitá. Hlavně je třeba podpořit rozvoj malých zdrojů. Připravujeme projekt v domech, který umožňuje ukládat energie ze solárů na zimu do vodíku, panely na střechách dávají energii v létě přes den. To dokáže významně snížit cenu energie pro domácnosti. Zapojení do inteligentních sítí, distribuované zdroje lze využívat zároveň jako záložní zdroje, z nichž lze čerpat. Tato řešení jsou na stole, nejsou ale legislativně dostatečně ošetřena. Česko opět zaspalo, vysvětluje Vladimír Matolín.

Green Deal je plný zajímavých iniciativ, patří tam i zdravá půda, adaptace měst. Například iniciativa Mise k adaptaci umožňovala, aby se města a regiony mohly přihlásit k tomu, že do roku 2030 se stanou klimaticky odolnými. Z České republiky se přihlásilo jediné město, Liberec, připomíná Romana Březovská. Zkusme se učit z vlastních chyb.

‍

‍

Při našem čtvrtém setkání cyklu #Úkol Evropa dne 24. října2022 položila otázku Východ, nebo Západ? moderátorka Martina Mašková Michaelu Romancovi, Veronice Kuchyňové Šmigolové a studentu Miloši Ulrichovi.

Ještě předtím zazněla i v úvodní anketě. Patří Česká republika geopoliticky na Východ, nebo na Západ?, ptaly se Alexandra Suchá a Anastasiye Makarets náhodně vybraných studentů v Kampusu Hybernská.

Česko patří především do Evropy, díky naší unikátní poloze ve středu Evropy jsme si vzali to nejlepší z Východu i ze Západu. Ani k jedné straně bychom se neměli obracet zády, i když v současné politické situaci je pro nás Západ spojencem a měli bychom se jej držet, zní jedna z odpovědí.

Jak to vidí Veronika Kuchyňová Šmigolová? Patříme na Západ, hodnotově, historicky, svým zřízením i běžným uvažováním. Ještě aby si to myslel i ten běžný Západ, dodává s tím, že tak zvaná stará Evropa hází často všechny postkomunistické země do jednoho pytle s tím, že na východ od Německa, v Eastern Europe, tam je to divoké a vypadá to jako v Rusku.

A Michal Romancov? Geopoliticky jsme jednoznačně na Západě, není tady žádná alternativa. Jsme součástí EU, jsme součástí Severoatlantické aliance. Dnes máme už jednoznačně definovaného protivníka – tím je bohužel Rusko. V období 1948 až 1989 jsme bez ohledu na naši kulturu a historii, na naši volbu, přání, jsme mocensky bohužel byli součástí Východu. Označení východní Evropa, které se někdy používá v diplomacii, třeba v OSN, je reziduem studené války.  

Nemělo by být zásadní, kde naše země leží, ale k jakým hodnotám se hlásí. Miloš Ulrich

Naši příslušnost k Západu jasně ukázalo chování České republiky, ale také Polska a pobaltských zemí hned po ruské invazi na Ukrajinu 24. února 2022, připomíná Veronika Kuchyňová Šmigolová, začali jsme okamžitě dělat to, co jsme považovali za správné. Michael Romancov doplňuje: Západ je diskuse, dialog. Kdybychom byli součástí Východu, neměli bychom žádný hlas.

Když mluvíme o ruské agresi na Ukrajině, co jsme mohli udělat proto, aby nevznikla konfrontace? ptá se Martina Mašková. Funguje tady paralela s Mnichovem 1938. Agresorovi musíte dát všechno, co chce, potom zvyšuje své požadavky, nebo se mu musíte postavit. Putin rozumí jen síle. Kdyby Gruzie a Ukrajina dostaly příslib členství v NATO, kdyby dostaly akční plán, mohlo to Putina odradit, odpovídá Veronika Kuchyňová Šmigolová.

Nakolik přispěla k útoku na Ukrajinu laxní reakce EU k invazi do Gruzie v roce 2008? zní dotaz z publika. Naše reakce na útok na Gruzii byla mimořádně slabá, váhavá, domnívá se Michael Romancov. Výsledkem byla první agrese Ruska na Ukrajině v roce 2014 a druhá v roce 2022. Podle Veroniky Kuchyňové Šmigolové k tomu přispěla jak slabá reakce Evropy, tak i velmi rychlý snadný postup ruské armády v Gruzii 2008 a na Ukrajině v roce 2014.V roce 2014 jsme se měli zachovat k Ukrajině jinak, jako spojenci, nemuselo dojít k tomu, co se děje na Ukrajině dnes, říká Miloš Ulrich.

Dnes je situace jiná. Přístup USA a EU k sankcím je překvapivě koordinovaný, sankce jsou kompatibilní. Na hodnocení jejich dopadu je ještě brzy, jejich hlavním cílem je, aby Rusko ztratilo schopnost financovat válku a vyrábět zbraně, dodávají panelisté.

Válka na Ukrajině vede k tomu, že v roce 2022 bude pravděpodobně rekordní emigrace z Ruska, odhaduje se, že Ruskou federaci opustilo na 600 000 osob. Je před nám i velký úkol vyřešit, co s Rusy, kteří odešli kvůli mobilizaci, nikoliv však kvůli nesouhlasu s režimem, upozorňuje Michael Romancov. Bohužel značná část Rusů, kteří jsou do Evropy, si chtějí zachovat své velkoruské myšlení. To je velký rozdíl proti Íránkám a Íráncům, kteří v Evropě protestují proti režimu v Íránu. Žádné protesty evropských Rusů proti Putinovi tady nevidíme, doplňuje Veronika Kuchyňová Šmigolová. Finové, pobaltské země a Poláci z bezpečnostních důvodů Rusům zakázali vstup do svých zemí.

Jak mohou univerzity udělat proto, aby si lidé víc uvědomovali, kam patříme? zní další otázka z publika.

Univerzity musí učit studenty poznat, co je pravda, co je lež nebo výmysl. Mediální výchovu musíme dostat už do našich základních a středních škol, zní odpovědi panelistů.

Kdy se může něco zásadního v Rusku změnit k lepšímu? ptá se posluchačka. Nevidím nic pozitivního ani teď, ani na dlouhou dobu dopředu, říká Michael Romancov. Největší potenciál pro změnu se objevil v Rusku v letech 2011 až 2013, kdy se v Moskvě a v Petrohradu scházely desítky až stovky tisíc protestujících. Teď v Rusku žádná podobná opozice neexistuje, je tam však radikální proud, který chce ještě tvrdší postup na Ukrajině.  

Pomoc Ukrajině po ruské agresi se stala hlavní prioritou předsednictví České republiky Radě EU. Musíme až dokonce našeho předsednictví otázku podpory Ukrajině stále tlačit bez toho, aby se Evropa rozdělila, připomíná Veronika Kuchyňová Šmigolová. Naše předsednictví si v tom vede velmi úspěšně, fandím jim a děkuji, uzavírá debatu Miloš Ulrich.

‍

‍

Popáté jsme se v rámci cyklu #Úkol Evropa setkali28. listopadu.

Během diskuse na téma Montovna, nebo leader? jsme hledali odpověď, zda máme jako členská země EU s vysokým podílem průmyslu na víc. Podporujeme dostatečně vědu? Co potřebují naše firmy, aby uspěly v konkurenci? Jaké šance nám přináší naše členství v EU?

Účastníky debaty byli Radek Špicar, Jana Soukupová a Tomáš Konečný.

Svůj pohled prezentoval v úvodním video rozhovoru i europoslanec Luděk Niedermayer.

Náš relativně úspěšný ekonomický model stál na několika pilířích, připomenul. Jedním z nich byla nízká cena práce, relativně dobrá infrastruktura, poměrně dobrý vzdělávací systém a také v nemalé míře tam hrály roli levné energie, protože tím, jak těžíme uhlí a vyrábíme z něho ve starých odepsaných elektrárnách levnou elektřinu, tak u nás v minulosti byly energie levné. Myslím si, že tento růstový model je, abych tak řekl decentně, vyčerpaný a myse musíme zamyslet, co budou ty další stimuly, které budou posouvat naši ekonomiku dál. Umíme včas reagovat na vývoj vědy v Evropě a ve světě?

Věda a výzkum je nejenom naše Achillova pata, ale i Achillova pata Evropy, protože Evropa je poměrně štědrá v poskytování veřejných prostředků na vědu a výzkum, ale už méně se nám daří proměňovat ty výsledky vědy a výzkumu v skutečnou ekonomiku. V něco, co by posouvalo naši společnost.

V případě České republiky je určitým problémem, že penězovody mezi státem a vědou a výzkumem jsou nastaveny poměrně pevně, ne moc flexibilně. Často se spokojujeme s tím, že děláme kvalitní český výzkum, ale nic takového, jako kvalitní český výzkum neexistuje. To hřiště není ani Evropa, to hřiště je prostě svět a pouze opravdu ty nejlepší nápady mají šanci na to, aby uspěly. Ty nápady, které nejenom, že jsou vymyšleny, ale u kterých se někdo ujme jejich realizace.

A co na to panelisté?

Vidím nutnost podpořit motivaci mladých lidí, kteří mají potenciál a nápady, aby nápady v hlavě nezůstaly, ale byly transferovány do firmy. V Česku máme obrovský deficit. Máme spoustu výborných vědců a vědkyň, ale málo transferů, spin-offů a start upů, které pocházejí z akademické sféry. Akademická půda by se měla dál angažovat v byznys modelu, myslí si Jana Soukupová. Už existující podniky musíme motivovat k tomu, aby inovovaly třeba s využitím daňových odpočtů.

Tomáš Konečný upozorňuje na velký strukturální problém. V České republice je mizivé zapojení žen do výzkumu, i když tvoří většinu studentek univerzit. Chybí mechanismy pro slaďování pracovního a rodinného života. Dalším problémem je finanční podhodnocení výzkumu na univerzitách. To vede k odlivu mozků.

Stále jsme národ, kde mladí absolventi nechtějí podnikat, chtějí být zaměstnanci, přidává svůj pohled Radek Špicar. Máme brutálně, dlouhodobě a chronicky vyprázdněný trh práce. A k tomu problém prohlubujeme restriktivní migrační politikou. Získat špičkového softwarového inženýra z Indie do České republiky trvalo devět měsíců. A k daňovým odpočtům – ještě nedávno finanční správa odměňovala bonusy své úředníky, kteří firmám daňové odpočty na výzkum a vývoj neuznávali.

Kdo jsou konkurenti pro naši ekonomiku?

Rozhodně nejsem euroskeptik, pokračuje Radek Špicar. Jedním z velkých problémů je ale i to, že se příliš orientujeme na EU, jde tam 85 % našeho vývozu. Je to dané syndromem levné ekonomiky. Nemáme finální výrobky, vlastní značky, jsme spíše subdodavatelé a jsme lapeni v jejich řetězcích. Nedostáváme se pak do přímého vztahu se zákazníkem. Naše subdodavatelské marže jsou nižší, nemůžeme naše zboží propagovat a nedostáváme se do soutěže s nejlepšímu finalisty z celého světa. Kdybychom byli finálními výrobci, díky větším maržím bychom mohli i víc financovat náš výzkum a vývoj. Našimi konkurenty mezi subdodavateli jsou například Španělé a Portugalci, kteří díky levné energii jsou schopni vyrábět čtyřikrát levněji než my. To nejde dlouhodobě ustát.

Tomáš Konečný se vrací k trhu práce. Naše vysokoškolské vzdělávání uzavřeno pro část populace ze socioekonomických znevýhodněných oblastí. Navykli jsme si na systém levné práce v montovnách a v průmyslových odvětvích.

Podpořme motivaci mladých lidí, kteří mají potenciál a nápady. Jana Soukupová

Potřebujeme ale také celoživotní vzdělávání, zní hlas z publika. To trpí resortismem a nefunguje.

Veřejná sféra tady selhává, myslí si Tomáš Konečný. Univerzity by měly nabízet malé diplomy a certifikace po absolvování kurzů, které by platil zaměstnavatel. Koncept microcredentials,(tedy doklady o výsledcích studia, které student dosáhl po krátké formě transparentně posouzeného vzdělání), už EK připravuje.

V osvícených zemích pomáhají s rekvalifikacemi firmy společně se státem., který se stává prostředníkem mezi sektorem, který končí, a sektorem, který pracovní síly potřebuje.  Tyto země budou vítězi zítřka, tvrdí Radek Špicar. Dalším příkladem, kde stát nepomáhá, je euro. Firmy dlouhodobě říkají, že jako výrazně exportně orientovaná země euro potřebujeme, ale stát vytrvale říká NE. Takže firmy si berou úvěry a obchodují mezi sebou v eurech.

V Evropě jednotlivé součásti společnosti spolu dostatečně nespolupracují, na rozdíl od USA. Z diverzity a rozmanitosti vzniká velká kreativita. U nás jsou akademici a byznys dva oddělené světy, přidává Radek Špicar. Když je dáte dohromady, je to střet civilizací, dodává s úsměvem. Kampus Hybernská je vynikajícím příkladem, ale spíš výjimkou potvrzující pravidlo, kde se daří multidisciplinární spolupráce a propojování vztahů mezi fakultami.

V zajímavé debatě došlo i na další témata- na byrokracii ve státní správě, protekcionismus, problém dopadu zákona IRA(inflation reduction act), , imigrační politiku, která brzdí možnost získávat experty z třetích zemí, nedostatečné využívání finančních nástrojů. Ta všechna jsou překážkou k tomu, aby byla Česká republika leadrem, nikoliv montovnou.

‍

Závěrečný, šestý díl cyklu #Úkol Evropa se konal 12. prosince 2022.

Moderátorka Martina Mašková účastníkům debaty položila tyto otázky: Jak se České republice podařilo obstát? Které významné legislativní návrhy byly projednány a schváleny? Zvládli jsme udržetsi pozici nestranného a férového předsedajícího?

Pozvání do debaty přijali Lenka Rovná, Martin Vlach a Matěj Appelt.

I tentokrát jsme začali video rozhovory. Nebylo snadné najít studenty ochotné vyjadřovat se k předsednictví. I odpovědi byly trochu rozpačité:

Myslím, že to bylo obstojné, že se povedl velký sraz zástupců členských zemí v Praze. Nepovedlo se dostát těch hlavních bodů, které jsme chtěli, Green Dealu a klimatické změny. …Já vůbec nevím, politiku nesleduji….Nedostaly se ke mně žádné informace, že by se něco povedlo nebo nepovedlo. Jsou to otázky, se kterými se normální člověk nestřetne.

Jak viděla těsně před koncem našeho předsednictví výsledky práce politiků, diplomatů a úředníků vedoucí Zastoupení EK Monika Landmanová, která se připojila k debatě online?

Je to nelehká role, postavit se do čela 27zemí a hledat kompromisy. ČR obstála, zejména v náročném kontextu. Všichni čekali, že si konečně vydechnou po globální pandemii, ale nastaly okolnosti. které jsou ještě tíživější a bolestivější. Česká republika obstála v nejtěžším úkolu udržet jednotu a solidaritu členských států v postoji zemí k Ukrajině. Z mého pohledu si při hledání kompromisů mezi EK, Evropským parlamentem a Radou si Česká republika vedla velmi dobře. Na Stálém zastoupení v Bruselu i na ministerstvech v Praze máme kvalifikované odborníky a diplomaty, kteří se na předsednictví dobře a dlouho připravovali. Své roli dostáli. Jsou hodnoceni velmi dobře. Velmi dobře se oceňovalo dojednání mnoha opatření legislativní ho balíčku Fit for 55, který byl předložen jako součást opatření pro boj s klimatickou změnou do roku 2030. Tam Česká republika doslova zabodovala, podařilo se jí dohodnout velkou většinu návrhů z tohoto balíčku. Bylo to až nečekané, kolik se podařilo dojednat. Znamenalo to samozřejmě jednat po nocích, o víkendech.

Jak ovlivnila naše předsednictví ruská agrese a energetická krize? Zní dotaz z publika.

První prioritou je pomoc Ukrajině. Zásadní bylo vyjednat půjčku pro Ukrajinu, EU si na finančních trzích půjčí výhodněji než Ukrajina. Image ČR zlepšilo loajální chování ČR, dříve jsme byli ti, co nechtěli pomoci lidem v nouzi. Na obyvatele jsme přijeli víc Ukrajinců než Německo v roce 2015.

Nepoškodí EU z dlouhodobého hlediska sliby Ukrajině k možnému členství? Zní další otázka.

Podle mě Ukrajina do EU spíše patří. Už tam jezdím 20 let a se při mých cestách tam jsem si uvědomil, jak se asi cítil návštěvník České republiky, občan země EU. Transformoval jsem se do jeho role. Že tam jsou skvělí lidé, že mají touhu po svobodě, že tam je systém, jaký je, ale že to chtějí změnit. Takže si myslím a doufám, že ten slib neuškodí, říká Martin Vlach.

Jak zlepšit komunikaci o EU?

Je důležité oslovit tu správnou cílovou skupinu, kterou přesvědčit můžeme. Na UK běží analýza vnímání univerzity ze strany budoucích uchazečů o studium. Je překvapující, co se všechno dovídáme. Opravdu žijeme v bublině. Bylo by dobré zaměřit se na strategii a zaměřit se na cílovou skupinu nepřesvědčených, které ale přesvědčit mohu. Možná by nebylo špatné zaměřit se na to, co všechno by bez EU nebylo, vysvětluje Martin Vlach.

Půlrok je krátká doba, ale naše předsednictví mohlo ukázat, že EU není 28 zemí – 27 plus EU. Málo vnímáme, že jsme součástí EU. Mohli jsme naše předsednictví pro toto vnímání České republiky jako součásti EU lépe využít. To není kritika. Jsme součástí EU, jeto skvělý organismus, i když byrokratický, dodává.

Rolí ve společnosti už se pomalu ujímá generace Erasmu, připomíná Martina Mašková.

Erasmus už bereme jako samozřejmost. Válka na Ukrajině nám připomněla, že to samozřejmost není. A že si toho musíme vážit a musíme se o to starat.

Vizi máme. Je to demokratická Evropa hodnot, je to mír, prosperita, evropská kultura. Lenka Rovná.

Co říká publikum?

Vysoké školy by se neměly jen dívat do minulosti, měly by objevovat paradigmata. Ve Francii připravují termonukleární fúzi, toto téma musíme otvírat.  může zásadně změnit paradigmata v energetice, průmyslu ve školství, v komunikaci všude. Univerzity otvírají věci do budoucnosti a měly by na tom pracovat.

Úkol Evropa? V příštím roce a v dalších obdobích respekt, respekt vůči přírodě, sobě navzájem, a aby byl mír, říká Martin Vlach.

Získat větší sebevědomí jako Evropané, myslí si Matěj Appelt. A teď hlavně zajistit, aby Ukrajina přežila zimu. Mějme sebevědomou Evropu i s tím, že máme válku u našich dveří.

Předsednictví končí. Co teď bude náš Úkol Evropa? Martina Mašková