Jedenáct let uplynulo od napadení Ukrajiny Ruskem, tři roky pak od plnohodnotné války. Miliony lidí se od té doby ze země vystěhovaly a potýkají se tak s uprchlickou zkušeností, stovky tisíc z nich našly nový domov i v Česku. Mezi nimi i ukrajinské umělkyně Anna Solianyk a Darja Lukjanenko, které se podílí na výstavách Cesta/Stopy příběhů a Svoboda navzdory v malé galerii Artivist Lab v pražském Kampusu Hybernská.
Nedávno uplynuly tři roky od začátku vojenského konfliktu na Ukrajině. Vzpomínáte si co jste dělaly 24. 2. 2022?
Darja Lukjanenko: Válku jsem pocítila už v roce 2014, kdy Rusko zabralo Doněck a Luhansk. Dnipro, odkud pocházím, se tehdy stalo důležitým městem pro vnitřně přesídlené osoby a s kamarády ze žurnalistiky jsem pracovala v centru pro vnitřní uprchlíky. Už tehdy jsem cítila, že se neděje nic dobrého, ale zároveň jsem si říkala, že je to konflikt omezený na určitém úseku Ukrajiny. Před začátkem plné invaze v roce 2022 jsem plánovala cestu z Česka na Ukrajinu, i když mi kamarádi v Praze říkali, že je to šílené, že určitě začne válka. Celá moje rodina a já taky jsme si říkali, že válka určitě nebude. Viděno zpětně si myslím, že to byl nějaký záchranný mechanismus pro mou psychiku, nechtěla jsem si představovat, že může být válka. Stejně jako si teď sama sobě nedovoluji představovat, že by Ukrajina válku prohrála. Hranice imaginace, o kterých mluvím ve svých uměleckých projektech, je o tom, jak okolní dění ovlivňuje naše hranice představivosti. Vzpomínám si, že 24. února 2022 jsem se probudila do hezkého rána v pražském bytě, který si pronajímám a najednou jsem se ze zpráv dozvěděla, že Dnipro bylo bombardováno. V následujících týdnech jsem musela spousta lidí vyvádět z omylu toho, že Dnipro je v pohodě, že se tam nic hrozného neděje.
Anna Solianyk: Mně bylo v roce 2014 pouhých 13 let a jako dítě jsem válku takhle nevnímala. Ve škole, kam jsem chodila, bylo hodně dětí z Doněcké a Luhanské oblasti, které připojili k naší třídě a studovali s námi. I moje zkušenost je taková, že si v roce 2022 všichni mysleli, že válka nebude, vždyť je 21. století, všechno bude v pohodě. Na začátku války jsem byla rezidentkou jednoho prostoru Makers Space v Kyjevě - Ostriv. Kolem dokola byla hodně napjatá atmosféra, všichni byli nervózní už měsíc před plnou invazí. Invaze pro mě začala zvuky raket, které padaly na Kyjev. Probudila jsem se v 6 ráno v kyjevské bytě se svým byválým partnerem a celý den jsme strávili na chodbě a taky v zácpě když jsme se snažili dostat do toho Makers Space, protože je v suterénu a přišlo nám to v tu chvíli jako nejbezpečnější místo. Postupně jsme z něj vytvořili hub pro lidi, kteří se rozhodli v Kyjevě zůstat, ale většina mých přátel odjela do Lvova na západě země. Žili jsme tam měsíc, pomáhali jsme jako dobrovolníci také vojákům.
Pak jsem se rozhodla rozeslat přihlášky na různé školy, aby mohla pokračovat ve studiu. Myslela jsem si, že pojedu někam na zahraniční pobyt, třeba na půl roku. Spousta lidí si tehdy myslela, že válka skončí do půl roku. A vidíte, teď už jsem v Česku třetím rokem. Když jsem někomu tady v Česku řekla, že jsem z Dnipra, docela se mnou soucítili, asi si uvědomovali, že válka na východě Ukrajiny je horší než v jiných částech země.
Jak vnímáte přístup české veřejnosti k válce a jejím důsledkům tři roky od začátku konfliktu?
Darja: Jsem obklopena bublinou Čechů, kteří Ukrajinu podporují. Dělají sbírky, chodí na protesty na podporu Ukrajiny, spousta Čechů Ukrajině fandí. Ale vnímám, že téma Ukrajina je využívána v politice i pro manipulaci lidí. Přijde mi, že Ukrajina nahradila ten dříve vytvořený umělý strach z islámu. Sleduji aktivně česká média i třeba Český rozhlas pro Ukrajince a přijde mi hodně zajímavé, jaké narativy se teď s Ukrajinou pojí - často jsou o teritoriu a územní celistvosti, materiálních ztrátách. O lidských životech už se tak často nemluví. Mám tak radost, že v Kampusu Hybernská je naše výstava, která poukazuje na to, že Ukrajina jsou především lidské životy, a ty není možné spočítat v kilometrech čtverečních, tunách nebo eurech. Když někdo mluví o odevzdání země, mluví především o obětování stovek tisíc lidí.
Anna: Souhlasím s Darií, že o lidech se mluví mnohem méně než dříve. Na příkladu institucí popíšu, co se děje. Spolupracuji třeba s Táborem solidarity, což je česká iniciativa, holky, které udělaly školku pro ukrajinské děti. Od loňského roku už nedostávají podporu od ministerstva kultury na vzdělávání ukrajinských dětí. Přijde mi, že ani ve školách už není zájem o asistenty pro ukrajinské děti. Vnímám tak, že se děti často uzavírají do svých skupin, rozdělují se a jejich identita je odděluje od české společnosti a vrstevníků. Ale Češi jsou stále jedni z nejvýraznějších podporovatelů Ukrajiny a Ukrajinců v Evropě. Sama se pohybuji v bublině Čechů, kteří vystupují proti válce, a to téma je pro ně velmi důležité. Vnímají válku Ruska na Ukrajině jako válku Ruska proti celé Evropě.
Obě dvě jste v Česku součástí umělecké komunity, obě dvě máte migrantskou zkušenost. Dario, vy jste přijela do Česka v roce 2017, vy Anno roku 2022. Jak vnímáte svou identitu tady v Česku?
Darja: Byla bych ráda, kdybych mohla i nadále zastávat roli mediátorky mezi ukrajinskou a českou společností a kulturními pracovníky obou států. Tohle dělám v podstatě poslední tři roky, stále se snažím zapojovat do různých aktivistických iniciativ. Je to pro mě jedna z aktivit, kterou můžu přispívat k dekolonizaci ukrajinské kultury a společnosti. Ukrajinské kultuře, identitě a rekonstrukci kolektivní paměti po roce 2014 se věnuji i ve svém akademickém výzkumu na ústecké univerzitě. Jsem sice součástí proukrajinské a integrované bubliny, ale setkávám se samozřejmě i s jiným názory. Občas dostávám otázky, jestli tato dekolonizace není jen trend nebo něco o ukrajinských nacistech vymyšlených ruskou propagandou. Beru to tak, že jsem tady, abych těmto lidem vymluvila informace ruské propagandy.
Anna: Před začátkem plné invaze byla moje národní identita na druhém nebo třetím místě, důležitější pro mě byla moje genderová identita. Teď je pro mě národní identita na prvním místě. A ta se promítá nejen do mé samotné tvorby, ale i v diskuzích s ostatními. Nejsem mediátorka jako Darja, ale snažím se diskutovat třeba ve škole, co znamená ona kolonizace/dekolonizace a národní identita. Připomínám, že jsou to stále důležitá témata, ne trend, ale skutečný svět, ve kterém žijeme. Jako imigrantka docela často slýchávám otázky: ‘Kdy se vrátíš zpátky na Ukrajinu?’ A to přesto, že studuji teprve druhý ročník vysoké školy. Hlavně zástupci mladé generace se mě často ptají, jestli se hodlám vrátit na Ukrajinu. Přijde mi, že jim chybí kontext, aby pochopili migrantskou zkušenost. Ale zároveň dost lidí nechápe, jak těžké to může být. A možná si neuvědomují, že lidé, kteří utekli ze země sužované válkou, plánují svůj život někdy jen pouhý den dopředu.
Výstavní projekt v Artivist Labu představuje platformu pro vizuální artikulaci osobních narativů války a exilu, čímž otevírá prostor pro širší diskusi o dopadech ozbrojeného konfliktu na individuální i kolektivní úrovni. Jednotlivá díla v sobě nesou otisk válečných zkušeností, které autoři dokumentují pomocí rozmanitých vizuálních přístupů. Jak moc se do výstavy promítají vaše skutečné zážitky?
Darja: Pro mě je to forma sdílené solidarity. Nejvíc jsem se bála ticha, ne citlivých otázek. Z dokumentárního filmu 20 dní v Mariupolu si pamatuji jeden citát: Válka začíná potichu. Jsem ráda, když se lidé ptají, nejstrašidelnější je to ticho. Veřejnému prostoru často dominují příběhy lidí, kteří zůstali na Ukrajině, což je správné a legitimní. Ale skoro půlka občanů Ukrajiny má zkušenost s odchodem do exilu nebo přesídlením a mám pocit, že zkušenost s migrací se stává součástí naší ukrajinské identity. I kvůli tomu je velmi důležité nabízet platformu pro sdílení příběhů Ukrajinců s touto zkušeností, protože se jedná o kolektivní zkušenost.
Zároveň s obavami sleduji, jak někteří politici podporují názor, že české a ukrajinské děti na českých školách je potřeba oddělovat. Argumentují tím, že kvalita studia a výkon žáků klesá. Výstava v ArtivistLabu s dětskými botičkami ale ukazuje, kolik šikovných ukrajinských dětí do Česka přišlo, a to navzdory tomu, jaká traumata mají za sebou. Nápad na segregaci s takovým odůvodněním je pro mě naprosto alarmující a myslím, že je potřeba o něm více mluvit.
Anna: Celý projekt jsme začali dělat na základě poptávky Slova21 loni v březnu. Chtěly jsme získat výpovědi ukrajinských dětí, které do Česka přišly. Ty nám začaly posílat zprávy a své silné příběhy a musím říct, že tato část projektu byla dost traumatická. Když jsme je četly, často jsme plakaly, protože byly opravdu velmi silné. Potom jsme vytvořily otázky a taky vhodné prostředí tak, aby děti byly otevřené hovořit o těchto svých prožitcích. Při samotném natáčení už uplynuly dva roky od jejich příchodu do Česka, mluvily výborně česky a nebály se otevřeně mluvit o politických i osobních tématech, toužily sdílet své názory. Natočily jsme skoro 20 hodin materiálu, ale musely jsme odevzdat pouze desetiminutový záznam, takže jsme vybíraly skutečně to nejdůležitější. Podle mě má tento projekt velký potenciál a dal by se využívat i ve školách tak, aby ostatní děti poznaly příběhy těchto ukrajinských dětí, které musely opustit svůj domov.
Téma výstavy je složité, mnohovrstevnaté a navíc stále aktuální, kvůli vývoji situace na Ukrajině a mezinárodnímu dění celkově. Co chcete, aby si lidé z výstavy odnesli?
Anna: To, že ukrajinští umělci jsou talentovaní. A doufám, že výstava pomůže změnit názor na ukrajinskou společnost obecně. Ukrajinci v Česku jsou docela často vnímáni jako levná pracovní síla, nebo jako emigranti, ale mezi námi jsou umělci a jiní specialisté. Jen teď často děláme něco úplně jiného. Cílem je taky ukázat jiný pohled na válečný konflikt na Ukrajině.
Darja: Někdy mám pocit, že u každé ukrajinské výstavy v Česku musíme prokázat, že nejsme mimozemšťani a neovlivňujeme negativně kvalitu českého vzdělávání. Doufám, že prostřednictvím umění se nám podaří nejen sdílet vlastní zkušenost, ale taky ukrajinskou víru v to, že příběh každého jedince je důležitý. Na rozdíl od pozice ruské kultury, která tvrdí, že každý člověk je příliš malý na to, aby něco ovlivnil, my, Ukrajinci, přinášíme ideu toho, že každý člověk je dost velký na to, aby něco ovlivnil. Jako hlavní sdělení výstavy vmímám o to, jak cenný je každý jeden lidský život.
Jak se vám líbí samotný Kampus?
Darja: Každý den si uvědomuji víc a víc, že ne-politická kultura zkrátka neexistuje. Ne každý dělá politickou galerii, ačkoliv každé umělecké dílo je i politické. Hodně si toho prostoru a příležitosti vážím.
Anna: Přijde mi, že Kampus je skvělý prostor na vytváření společenských vazeb a vztahů tím, že je tady všechno možné na jednom místě.
Výstavy Svoboda navzdory a CESTA / Stopy příběhů končí 20. března.
Anna Solianyk (2001, Dnipro, Ukrajina) je umělkyně ukrajinského puvodu. Žije a tvoří v Praze od března 2022. Původně studovala architekturu v Kyjevě a Dnipru, nyní studuje na UMPRUM v Ateliéru volného umění I. Ve své práci se zaměřuje na propojení osobní a kolektivní paměti, čerpá inspiraci z rodinné historie, tradic a rituálů. Zkoumáním rituálů, víry a tradic ukazuje, jak tyto prvky přetrvávají, proměňují se a reagují na současné výzvy v dnešním kontextu. Její tvorba často propojuje různá média – instalací,video a performance. Skrze svou práci otevírá otázky identity a vztahu mezi minulostí a přítomností.
Darja Lukjanenko (1994, Dnipro, Ukrajina) žije od roku 2017 v Praze, kde se věnuje interdisciplinární tvorbě na pomezí performance, textu a zahradničení. Její tvůrčí proces je založen na praktikách stimulace empatie a zkoumání forem vztahů bez dominance. Před příchodem do Prahy studovala žurnalistiku. Od roku 2020 se věnuje tématu raketového konfliktu a protestuje proti kosmismu. Absolvovala UMPRUM a pokračuje ve studiu jako doktorandka na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Její výzkum se zaměřuje na postkoloniální identitu a kulturní praktiky pro rekonstrukci kolektivní paměti na Ukrajině po roce 2014.
Fotografie: Josef Rabara
