Datum
Kde je les, tam je pro Lenku Falušiovou chrám. Od dětství se učí číst jeho vnitřní řád, komunikovat s tamními společenstvy a to jak při fyzických návštěvách, tak ve vlastní imaginaci. Tráví tam podstatnou část dne. Tiše pozoruje. Setrvává. A jako nikde jinde splývá s přírodou.
Při spočinutí v lese se Lenka Falušiová obrací zejména ke stromům. Považuje je za strážce nad tamním děním. Větvoví od kořenů po koruny určuje pohyb všeho, co do lesa vstoupí. Člověk, zvěř, světlo, vítr či voda je pod jejich ochranou i stínem, přičemž tamní stíny mají mnoho rozličných podob.
Řeč je o událostech, jenž člověk zná spíše z pohádek a fantazijních příběhů, jenomže pro Lenku Falušiovou jsou reálné. Plní jimi stránky svých deníků a též se jimi inspiruje při tvorbě svých obrazů.
Jednou ji pronásledovala do skalisek temná postava. Když Lenku vzala za rameno, ukázalo se, že je naštěstí jen ze sna. Avšak když se Lenka leknutím probudila, za okny jejího pokoje na keřích krákalo hejno vran. Jindy ji zpovzdálí pozorovala neurčitá mýtická bytost měnící podoby, která se po příchodu blíž definitivně proměnila v pouhý starý zkroucený kořen. A za sebou má též nesčetná „náhodná“ setkání se zvěří, ať už je to bílá laň nebo stovky motýlů, pro které se na okamžik stala květinou.
Uvedené příběhy disponují natolik silnou atmosférou, že před jejich racionálním vysvětlením člověk upřednostní fantazii. A přesně taková je i poslední tvorba Lenky Falušiové. Kreslí, maluje na reálném základě, avšak ne pro nápodobu, kterou má výborně zvládnutou. Roky poznávala rozmanitost větví, jehličí, šištic, listů, kamene a dalších přírodnin, aby se mohla vydat za ně. Namísto struktur samotných v nich hledá cosi víc – atmosféru a bytosti – ducha lesa. A pomocí vzpomínek a deníkových záznamů vytváří intuitivně abstraktní scenérie, které zprostředkovávají les jako natolik komplexní prostředí, že se v něm lidská imaginace ocitá na hraně svých možností.
Lenka Falušiová patří mezi nejvýraznější tuzemské mladé umělkyně. Je bohatě zastoupena ve státních sbírkách napříč regiony, prorazila grafikou, ale poslední roky se stává více a více známou skrze kresbu a malbu. Dlouhodobě se soustředí na zachycení lesů, skal a vůbec divočiny.
Výstava navazuje na její výstavu v Pražském domě v Bruselu a představí její průniky do pralesů opředené nejrůznějšími příběhy (doprovázené deníkovými záznamy).
Ve středu 11. 12. od 17:30 proběhne setkání s vystavující umělkyní.
