Datum
Krajiny Žofie Dubové pochází z míst s nedozírnou rozsáhlostí, z hor, mraků a oceánů, v jejichž dálkách se vše ztrácí, až se tamní krajina stává abstrahovanou. Z míst, kde člověk může spočinout tváří v tvář procesům, v nichž planeta ukazuje své opravdové měřítko. Formování země. Melodie vrásnění. Ozvěna. Stavbami nedosažitelná hloubka. Nebo věčný souboj vrcholků hor s oblaky. Je to krajina vyžadující cestu a je přístupná takřka jen cestovatelům. Řada z nich pak předává svá setkání dál.
„Polovicu dňa sme išli tam, aby sme druhú polovicu išli naspäť. Také sú miesta na konci ciest.“
Žofia Dubová mezi ně patří. Avšak když vypráví o horách, nepoužívá k tomu fotografii nebo video, jak je tomu obvyklé u reportáží. Vypráví malbou a příležitostně textem. Překračuje tedy limity objektivu. Jedním obrazem dovede zachytit panorama od nížin přes lesy a vršky hor až k oblakům a svoji dokumentaristiku zároveň rozptyluje v čase. Dokáže vylíčit, co cestám předcházelo, i co z nich zbylo ve vzpomínkách.
Práce s pamětí je pro ni obecně dost důležitá. Její obrazy bývají zpětným převyprávěním toho, co vnímala a cítila na konkrétních místech (např. v okolí Annapurny) a této estetice podmiňuje volbu tvůrčích prostředků. Rozpouští či řasí barvy. Kreslí do obrazů jemné linie. Vzpomíná skrze nit nebo mléčné sklo. Tvoří metaforou, přičemž ta jediná dokáže obsáhnout zkušenost z míst, které Žofie Dubová považuje za jeden ze svých domovů.
„Hory sú neuveriteľne pokojné, akoby všetok čas bol iba ich, no napriek tomu ukrývajú ohromujúcu dynamiku, silu, energiu. Sú stále aj premenlivé, z hodiny na hodinu dokážu meniť svoju tvár. Sú slobodné, tak ako ja v nich.“
Pro současnou výstavu z hor nesešla dolů. Volně navazuje na své dvě předchozí tvůrčí série Hory oblakov (z Himaláje) a Trasovanie pohľadu (převážně Island), v nichž zprostředkovává hory v podobě dialogu přírody s přírodou. Obvykle na půdorysu diptychu vymezuje a stírá tamní hranice. Sleduje přirozenost horského prostředí, kdy mezi sebou soupeří a vzájemně si ustupují kontrasty. Utkvělým zážitkem jí je vzpomínka, kdy horský masiv nejdříve určuje tvar oblaku, až je sám nahromaděnou vodou pohlcen. Stejně tak lze zmínit proměny, kdy se jednotvárné vrcholky skal mlhou ponoří do pestrosti níže položených lesů a luk; nebo kdy se do temných stínů horských štítů po pár hodinách sveze slunce. Je to fascinace atmosférou a Žofie Dubová se vydává do míst, kde je je její zárodek. Do míst, kde skoro nic nežije a přesto jsou neskutečně živoucí.
Žofia Dubová (*1991) je zároveň jednou z nejvýznamnějších mladýchslovenských autorek. Má již cenu VÚB, cenu Novum, je ve sbírkáchSlovenské národní galerie. Poslední roky je více viditelná i v ČR. Tvoříformou expedičních či deníkových záznamů, kdy náměty i tvůrčí prostředkyupravuje podle povahy zážitků, které zažívá při cestách v horách.
