Kolektivní performance Kafkův snář se v sobotu 23. 3. stala vyvrcholením týdenního programu Kafkus Hybernská 2024, jehož cílem bylo oživit ducha děl tohoto výjimečného autora.
Týden Franze Kafky v Kampusu Hybernská nabídl pestrý výběr aktivit k vidění, poslechu a prožití. Součástí byly koncerty, divadelní představení i přednášky.
„Hnědé, nebo modré oči?“, „Kámen, nebo písek?“ – i takové otázky provázely návštěvníky sobotní kolektivní performance Kafkův snář odehrávající se v celém rozhlehlém areálu Kampusu Hybernská. Ten pro akci využil i jindy veřejnosti nepřístupné prostory, jako sklep nebo půda. Areál byl rozdělený na více než desítku stanovišť, které měly vykreslovat různé Kafkovy vlastnosti či komentovat jeho díla.
Pohrávat si s Kafkou, trpělivostí a jazykem
Program nabízel temné, ale i veselejší momenty, mezi které patřil zejména terč v podobě kartonové makety brouka se třemi otvory symbolizující ztraceného Řehoře Samsu z povídky Proměna. Trefil-li se návštěvník jablkem do jedné z děr, měl nárok na kyselou žížalku, když házel přesně a trefil se vícekrát, mohl dostat dokonce banán! Házení ovoce na pomyslného brouka asociovalo pocity, jež mohl mít čtenář Kafkovy povídky. Připomnělo to způsob, jakým i v dnešní době dáváme najevo nesouhlas (házení vajec nebo rajčat) a opovržení jinou nestandardní bytostí (zde broukem) jakožto něčím podřadným.
Kam se Řehoř ztratil, divák nezjistil. Přemýšlení nad touto otázkou ani nemohlo trvat dlouho, neboť hned vedle, na dalším stanovišti, čekaly otázky další. A nebylo jich málo. Než bylo návštěvníkům dovoleno vystoupat po schodišti na půdu, čekal je příval zdánlivě banálních dotazů: „Kámen, nebo písek?“ „Večeře, nebo snídaně“, „Káva, nebo čaj?“ Aby se divák dostal až nahoru, musel občas udělat i pár kroků vzad. Otázky kladla dívka, která hodnotila odpovědi pouze výrazem v obličeji a lehkým úsměvem.
Teprve po zodpovězení mnoha podobných otázek byl člověk propuštěn ke schodům a k novému „balíčku“ dotazů, tentokrát v psané podobě. Bylo to jako dětská stolní hra Žížaly, kde se hráči mohou propadnout o několik políček ve hře zpět. Divák si sám mohl zvolit, jestli se bude bavit tím, že jednou popojde o dva schody a jednou zase o tři „spadne“, nebo přizpůsobí své odpovědi tomu, aby se dostal co nejrychleji nahoru. V mezipatře pak čekal vzkaz na ceduli: „Byli jsme šílení? Běhali jsme v noci parkem a švihali klacky. “Interpretace už závisela na každém z návštěvníků. Náročný výstup končil improvizovanou performancí studentstva DAMU, v níž dva herci četli úryvky z Kafkových knih a prokládali je otázkami, tentokrát už bez vyžadování odpovědí.
Tohle není sen, ale noční můra
Silný zážitek nabídlo stanoviště č. 10. Ve Výslechové místnosti pokračování procesu se divák ocitl uprostřed stísněného sklepního prostoru, kde odsouzený a popravený K. (v podání básníka Kamila Boušky) s vážným výrazem ve tváři a za minimálního osvětlení kladl někdy úsměvné, ale povětšinou naléhavé otázky, na které se neodpovídalo vůbec lehce. Situace jeden na jednoho vytvářela napětí, nedostatek světla přidával na pocitu nepříjemnosti. K. navíc udržoval neutrální výraz ve tváři, tudíž odhadnout, co si o našich odpovědích myslí, bylo prakticky nemožné. A co hůř – co to pro nás bude znamenat?
Výslech končil otázkou ze všech prozatím nejděsivější, když se K. zeptal, který z nabroušených, nablýskaných nožů si návštěvník vybere na svou popravu. Naštěstí po výběru následovala informace, že prozatím je čas odejít. Noční můra o popravě končí jako každá jiná a proces bude pokračovat.
Bez odpovědí, ale s mnoha zážitky
V podvečer se na dvoře Kampusu začal chystat koncert, jenž měl završovat večer. Návštěvníci, ale i organizátoři a vystupující se z jednotlivých tajemných zákoutí přesunuli k poslechu kapely. Směrem k východu z komplexu budov utichly dříve hlasité komentáře a zvuky míče ozývající se z malého dvorního fotbalového hřiště.
Stanoviště č. 2. – Fotbal na plovárně – bylo jedno z prvních, na které návštěvník narazil, a leckoho mohlo při příchodu zarazit, ať už kvůli rozhodčímu ve formálním oblečení místo teplákovky s píšťalkou, nebo velkému broukovi promítanému na stěnu protější budovy. Část návštěvníků se těšila, část možná obávala, že je někdo okamžitě zapojí do hry, aniž by si to třeba přáli. To ale ještě netušili, že zapojit se budou muset u všech kafkovských zastavení. Jak by taky ne, vždyť i při četbě knih Franze Kafky čtenář zapojuje svou imaginaci. Bez aktivní spolupráce se napojení na jazyk a existencialismus autorových děl dosahuje těžko.
Performance Kafkův snář ukázala, že máme jako společnost touhu a potřebu sek osobnosti Kafky stále znovu vracet. Originální site-specific projekt v Kampusu Hybernská nabídl různorodé, často překvapivé perspektivy, jimiž se lze dívat na dílo tohoto spisovatele bytostně spjatého s Prahou.
Autorka: Kateřina Stündlová
