Nikdy jsme neměli tak detailní znalosti o inteligenci a emocionalitě zvířat, a současně jsme jim nikdy nezpůsobovali tak rozsáhlé utrpení. Nové číslo revue Prostor s názvem Pozemšťané v dramaturgii Terezy Vandrovcové, české průkopnice v oblasti tzv. animal studies, se pokouší zpochybnit pomyslnou propast mezi zvířaty a lidmi, a dospět tak k příznivější mezidruhové empatii. Kabaretní uvedení 121. čísla se uskuteční 5. června v E.0 Sále Kampusu Hybernská.
Do čísla přispěli teoretička umění Tereza Špinková, bojovník za práva zvířat Jan Müller, psycholožka Iva Linda Maruščáková, kulturolog Jan Lukavec, amerikanistka Denisa Krásná, aktivisté Petr Beneš nebo Lukáš Krása. A také množství básníků a básnířek jako Ondřej Krystyník, Běla Čápová, Sufian Massalema, Anna Řezníčková, Lubomír Tichý, Vojtěch Vacek, Josefína Ptáčková nebo Jack Cooper. Autorkou ilustrací je Barbora Biskupová.
„Rozsah pojednaných témat je velice pestrý, od zoologických zahrad či Velké pardubické až třeba po kulturní dějiny krtka,“ říká hlavní editor revue Prostor, Ondřej Macl. V rozhovoru vysvětluje, proč se redakce pololetníku rozhodla věnovat zrovna zvířecím tématům, co jsou to animal studies a co jej při sestavování čísla s názvem Pozemšťané nejvíce překvapilo.
Proč jste se rozhodli věnovat číslo zrovna zvířatům?
Odjakživa mi vadilo, jak se člověk vyděluje ze zvířecí říše z různých zavádějících důvodů – například že jediný má duši, rozum, jazyk, morálku, city a podobně, aby si sám před sebou ospravedlnil násilí páchané na zvířatech. To násilí nabývá v technologicky vyspělé současnosti nepředstavitelných rozměrů. Zároveň máme o zvířatech znalosti jako nikdy dřív, oplakáváme vyhynulé druhy, šlechtíme mazlíčky, pokládáme se za empatické…Chtěli jsme zkrátka víc proniknout do téhle slepé skvrny.
Výtisk s názvem Pozemšťané dramaturgicky vedla Tereza Vandrovcová, průkopnice animal studies. Můžete laikům vysvětlit, co všechno animal studies zkoumají?
Animal studies se zrodily, na rozdíl od takové zoologie, poměrně nedávno z oblasti environmentálních humanitních věd a zabývají se především kritickým studiem lidsko-zvířecích vztahů v kultuře a společnosti. Jde o bytostně interdisciplinární obor, k němuž má co říct historie stejně jako právo a ekonomie, sociologie stejně jako psychologie, uměnovědy či kulturální studia stejně jako medicína, a tím, že obor vnikl s vědomím útlaku zvířat a z potřeby o nápravu, je jeho nedílnou součástí i aktivismus.
Sám jsem v téhle oblasti spíš laik – podrobnější informace lze najít na Tereziných stránkách www.humanimal.cz. V českém prostoru se objevuje i čím dál víc inspirativních publikací jako Zvířata a jejich lidé z iniciativy historičky Mileny Lenderové, Dotek zvířete autorstva kolem Evy Koťátkové a Hany Janečkové nebo sborník Polidštěné zvíře, sestavený Jiřím Hrabalem.
Jaké nejzajímavější zjištění jste si z čísla odnesl?
Pro mě bylo překvapením, jak malé množství zvířat žije v takzvaně volné přírodě, zatímco podle odhadů až přes 60procent biomasy planety – dvakrát víc než lidé, tvoří zvířata takzvaně hospodářská.
Mě osobně velmi zaujal článek Silvestra Vandrovce-Špačka o zvířecích pejorativech a slíbila jsem sama sobě, že už přestanu užívat zvířecí nadávky a přirovnání. Co třeba vám během tvorby čísla otevřelo oči a řekl jste si, že odteď zaujmete jiný přístup?
Číslo mi spíš potvrdilo určité obavy z toho, jak je to vážné, a ještě více mě odcizilo mým kořenům. Jako tvůrce bych chtěl určitě do budoucna zviditelňovat konkrétní zvířecí osobnosti a mezidruhové vztahy, abychom ke zvířatům nepřistupovali jen skrze zoologické taxonomie. Můj život dosud jedinečně obohatili kavalír Polymer, kočka Fanny a zatoulaná andulka, které jsme říkali „slepišů“.
Revue Prostor č. 121 má také velmi zajímavé grafické zpracování, můžete k něm říct něco víc?
S vizuálním návrhem přišla naše grafička Hoài Lê Thị a zprvu se inspirovala fotopastmi. Zaujalo nás, že jde o pohled zprostředkovaný lidskou technologií, který nás paradoxně ponouká soucítit se zachycenými mimolidskými tvory. Fotopasti ale zachycují především volná zvířata, takže jsme jen u nich nezůstali. Snímky doplňují hlavně znepokojivé ilustrace Barbory Biskupové, Hoài také experimentovala s písmem, odvozeným z žabích skvrn. K obálce nás potom inspiroval příběh jedné rakouské krávy, která utekla z jatek a přechodně žila s jeleny.
O velkochovech v Česku se toho v poslední letech ví hodně, hodně se o nich mluví. Záběry otřesných podmínek viděly miliony lidí, přesto se maso (či například vejce) z velkochovů stále prodávají a lidi je kupují. Čím to podle vás je?
Na to není jednoduchá odpověď. Může to být o zvyku, sám pocházím z rodiny, kde je maso na talíři slavnostní událostí. V psychologii se hovoří třeba o kognitivní disonanci. Za živočišným průmyslem navíc stojí silná politická lobby, sám si na sebe nevydělá a bez dotací by se sesypal. Sice už začíná být možné se setkat – mimo čím dál hojnější rostlinné alternativy –i s masem a mlékem vyrobeným na bází buněčného zemědělství bez nutnosti zabíjení zvířat, i to je ale velkochovatelům trnem v oku a ke spotřebitelům se nedostává. V neposlední řadě hraje jistě roli i jev zvaný „do-gooder derogation“, aneb společenská tendence znevažovat ty, kdo se snaží dělat dobré věci.
Jaké je vaše oblíbené zvíře a proč?
Mám slabost pro kozly. Zamilovat si rohatá stvoření je první krok k tomu, abychom přestali hledat čerty tam, kde žádní nejsou.
Kabaretní uvedení 121. čísla se uskuteční 5. června v E.0 Sále Kampusu Hybernská.