Date
Z popela Syté olejové barvy, spletité figurální kompozice, vyrovnávání se s vlastní i kolektivní historií, tím vším bývají dobře známa díla Tomáše Císařovského. Obecně se ale ví, že se příležitostně obrací též ke krajinným motivům. A v případě této výstavy je to tentokrát obrat radikální. Je černobílý a dominuje mu uhel a papír. Doubice, malá vesnička na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor, je autorovým mimopražským sídlem. Požáry posledních let se jí vyhnuly, jenomže byly nedaleko, stejně jako kůrovcová kalamita. Poblíž tedy nastala výrazná změna krajinného rázu, jež skrze černou spálenou zem a bílé kůrovcem umrtvené pahýly slibuje nový začátek pro tamní floru, faunu a někdy i samotný život v obcích.
Tomáše Císařovského jsem před dvěma lety v galerii Caesar (Nevěřící Tomáš, 2022) představil jako vizuálního kronikáře. A právě pozornost vůči změnám napříč dějinami se promítá i do jeho pojetí krajiny. Krajinu neuchopuje jako mnozí krajináři, že by v ní odhaloval další a další vrstvy, z nichž by nastala dechberoucí realistická scenérie. Namísto toho k ní přistupuje, až když je „zbavena zeleně“ a nastává v ní událost hodna archivního sdělení.
Jako vypravěč se soustředí na srozumitelnost. Zachycuje jen to nejnutnější. Stylizuje viděné do vyprávěním vitálních tvarů. A dokonce ví, kdy se „odmlčet“. V zobrazených scenériích totiž zanechává množství prázdného místa. Název „Z popela“ je tedy zvolen i z důvodu knižního vyznění. Je takový romantizující že? Právě jako krajina Českého Švýcarska, případně Českého středohoří, kterým autor při cestách do Doubice projíždí.
Velikáni Friedrich, Goethe a vedle nich třeba Mácha v tamních skalách a lesích probudili k životu romantismus. Styl někdy vznešený, jindy pitoreskní, v němž se člověk ubíral krajinou do svého nitra. A tím směrem nakonec míří i Tomáš Císařovský. Ne že by jeho záznamy tamní krajiny byly podobně emočně vypjaté, avšak jednou z jejich úloh je na své slavné „poutníky“ vzpomenout.
Identita Tomáše Císařovského je utvářena setkáváními. Tváří v tvář i těmi skrze tvorbu. Svůj první podiplomní cyklus věnoval svému dědovi legionářovi. V jiných dílech zachycuje postavy ze současné umělecké scény. A vloni v Galerii Václava Špály vystavoval „rozhovory“ s tuzemskými uměleckými autoritami 20. století (Bukovacova panna, 2023).To, že na severočeskou krajinu shlíží i optikou romantických autorů, není tedy pouze zajímavost navíc, nýbrž nutnost. Bez toho by byl jeho další záznam v pomyslné vizuální kronice o reference chudší a hlavně by se v tamních končinách necítil ani jako poutník, natož jako rezident.
